Aktuality
Quo vadis Nový Malíne
Kde se stala chyba ?
Většina
našich vesnic vznikla v době vrcholného středověku.
Nový Malín (Frankštát) je kolonizačním
typem osídlení (mladé sídelní
území) , které představuje vesnici s méně pravidelnou zástavbou usedlostí či
statků, které lemovaly cestu, potok, nebo utvářely menší náves. Domy na sebe
většinou nenavazovaly těsně, parcely byly širší a za hospodářskými budovami
pokračovaly souvislým pásem zahrad, sadů, polí či luk. Typické pro takto
členěnou krajinu jsou souběžné linie mezí, rozdělující jednotlivé lány, často
kolmé ke svahům nad obcí (viz lesní návesní ves, údolní lánová /řadová/ ves).
Různé historické, kulturní a přírodní podmínky ovlivňovaly podobu obce i
charakter krajiny kolem ní. Její struktura určila vzhled veřejného prostoru -
ulice nebo návsi, i siluetu sídla.
Pokud chceme tuto jedinečnost zachovat, musíme při nové výstavbě respektovat
prvky, které původní osídlení utvářely. Pro vytvoření správných pravidel pro novou
zástavbu je nezbytné znát odlišnosti a shody v původním i současném osídlení
jednotlivých lokalit. Při vymezení oblasti sídel se stejnými nebo příbuznými
znaky je potřeba zohlednit tato kritéria:
1. urbanistická struktura jádra obce
2. typ kulturní krajiny
3. typ tradičního domu
Pokud obce
nevěnují při přípravě a schvalování územně plánovací dokumentace těmto
podmínkám dostatečnou pozornost, připravují se o důležitý legislativní nástroj,
kterým mohou usměrňovat urbanisticko-architektonický vývoj obce.
Pro
zachování či obnovu obrazu obce je vždy nutno přistupovat k situování nových objektů citlivě a s
respektováním specifických podmínek místa.
Specifické znaky venkovské zástavby
Pokud mají být zachovány specifické kulturní hodnoty venkovských sídel, je
nutné usilovat už ve stadiu plánování rozvoje obce, aby se návrhy nových staveb
a přestaveb přizpůsobovaly znakům, typickým pro území dané obce, region či
venkovskou zástavbu obecně. V tomto kontextu lze pak znaky pro každou
rozvojovou lokalitu definovat individuálně. Jiří Škabrada, autor řady odborných
prací, knih, článků a studií na toto téma, zformuloval "desatero" základních
zásad (principů), které je potřeba, zejména při výstavbě rodinných domů,
dodržovat, chceme-li zachovat půvab našeho venkova.
Patří k nim:
1. Respektování urbanistické struktury a parcelace.
2. Volba obdélného půdorysu domu.
3. Umístění domu na parcele s
respektováním okolní zástavby.
4. Zastřešení sedlovou střechou.
5. Trojdílnost základního půdorysného členění.
6. Situování vstupu do domu v souladu s okolní zástavbou.
7. Usazení domu v
terénu s umožněním bezkonfliktního spojení vnitřního prostoru se zahradou či
dvorem.
8. Vytvoření krytého vstupu (zápraží).
9. Umístění komína.
10. Dvoutraktové řešení objektů.
Zásady platí především pro území Čech, pro
území Moravy je lze také aplikovat, i když například bod 8. a 10. nebyl vždy ve
všech oblastech pravidlem. Uvedené obecné zásady, dotýkající se urbanistické
struktury i objektů pro bydlení a jejich částí, byly v naší tradiční venkovské
zástavbě uplatňovány tak důsledně, že byl vytvořen jejich provázaný systém,
patrný i navenek. Vnitřní struktura domu byla vždy dobře čitelná zblízka i na
dálku a staletým užíváním a tisícinásobným opakováním se tyto zásady uložily do
povědomí obyvatel s tím, že přinášejí pocit útulnosti a bezpečí i vztah k
místu, domovu a zemi.
Přestože se může zdát, že se jedná o zásady svázané s dávno přežitými
stavebními zvyklostmi a potřebami lidí, jejich nerespektování (jak je možno
prokázat na řadě příkladů) škodí prostředí a stavebníkům i dnes. K aplikaci
uvedených zásad je ovšem nutné přistupovat vždy citlivě a tvůrčím způsobem, s
ohledem na specifické podmínky a zvyklosti konkrétního místa.
Výstavba na volných plochách
Pokud si
obce chtějí zachovat svůj vesnický urbanismus jako nenahraditelnou kulturní
hodnotu, nejdůležitější zásadou pro plánování je vesnici rozvíjet tak, aby nová
výstavba respektovala a navazovala na stávající urbanistickou strukturu. V
současnosti jsme svědky častého nedodržování této urbanistické zásady, např.
porušením způsobu parcelace, zavedením pro vesnici netypického čtvercového
půdorysu objektů (mnohdy doporučovaného v katalozích vzorových řešení),
situování budov do středu parcely, což v porovnání s tradičním způsobem
zástavby přináší celou řadu nevýhod a narušuje zásadně rytmus i řád
urbanistické struktury vůbec. Jako častý problém se jeví navázání na tradiční
obdélníkový tvar objektů a osazení objektů na parcelách.
Tradiční vazba mezi vesnickým domem a
hospodářským zázemím a chlévem s dobytkem již není ve většině objektů tím
nejdůležitějším požadavkem, význam přímého a snadného kontaktu obytného
prostoru s terénem však zůstává zachován i v současnosti a právě tento aspekt
činí bydlení na venkově tak atraktivní.
Nové objekty pro bydlení - bytové domy
I bytové domy by měly respektovat ráz vesnice a její urbanistickou strukturu, neboť svými rozměry zpravidla ovlivňují jak blízké okolí, tak siluetu obce z dálkových pohledů a jejich začlenění je značně náročné. Cílem by mělo být, aby objekty bytových domů zůstaly vůči tradiční zástavbě a struktuře alespoň neutrální. Není nutné bránit se vstupům nového architektonického projevu, ten by však měl vycházet z tvořivé aplikace tradičních strukturálních prvků a zásad venkovských staveb a z hluboké znalosti daného místa a jeho specifických podmínek.
Nové objekty pro občanské vybavení
Významné
objekty veřejného charakteru, tvořící zařízení občanského vybavení obce, bývaly
zpravidla soustředěny v prostoru návsi, tj. v nejexponovanějším a
nejvýznamnějším prostoru vesnice. Byly to zejména radnice (obecní úřad),
kostel, hostinec, prodejny základních potravin i ostatních potřeb (papírnictví,
domácí potřeby) i některé provozovny řemesel (pekařství, stolařství), někdy zde
byla situována i škola.
Úprava a vzhled tohoto centrálního prostoru byla odedávna vizitkou kulturní a
hospodářské úrovně obce. Občanské vybavení v tomto prostoru situované bylo
budováno postupně vždy v úměrném rozsahu i velikosti tak, aby uspořádání a
architektura objektů odpovídala dané funkci i typické urbanistické struktuře
místa. Dominantní objekty (kostely, kaple, významné budovy, případně malé
zámky) byly umísťovány na významných místech hlavního prostoru a obvykle je
doprovázela vzrostlá zeleň.
Obce by si
měly, pokud chtějí ovlivnit rozmístění i dimenzování zařízení občanského
vybavení, pořídit - aktualizovat - územně plánovací dokumentaci. Již ve fázi
přípravy je nutné věnovat zvláštní pozornost formulování potřeb a možností
situování a dimenzování občanských zařízení. Východiskem jsou odborné analýzy
území a jeho možností, analýzy kupní síly obyvatel, zájmu o provozování
(výstavbu) zařízení, sortimentního zaměření atd.
Při rozhodování o těchto
opatřeních je nutné vycházet opět ze znalosti území a potřeb obyvatel, znalosti
současného stavu a deficitů občanského vybavení a urbanistických i technických
podmínek v obci.
Podmínky pro
využití ploch a koridorů v územně plánovací dokumentaci (jednoznačné,
srozumitelné a přesně formulované regulační zásady, jednoduché vyjádření žádoucí
velikosti rozvojových ploch, vyjádření předmětu a rozsahu regulace, stanovení
limitů atd.)
Veřejná zeleň
a) Veřejná
prostranství i soukromé zahrady vesnic a jejich vegetace byla bližší přirozené
vegetaci v okolí obce, než je tomu dnes.
Keřové patro bylo zastoupeno méně, zato se vyskytovalo více solitérních stromů,
jak ovocných, tak i dalších dřevin, jejichž druhové zastoupení bylo vždy
typické pro určitý region. Šlo zejména o lípy, jejich spojení s návsí je až
příznačné, dále o jeřáby, břízy, javory a jilmy, z nepůvodních hlavně jírovce a
akáty. Umístění stromů mělo svou zákonitost a bylo vázáno obvykle na významné
stavby a prostory obce, kostel, kapli, kříž, hřbitov, faru, školu, hospodu, rozcestí,
hráz rybníka apod. Z ovocných dřevin byly vysazovány zvláště
vysokokmeny jabloní, hrušní, třešní a švestek, v teplejších oblastech pak
ořešáků. Vegetace přirozeným způsobem propojovala obec s okolní krajinou,
zejména formou vegetačních doprovodů cest a vodních toků, ale i porosty vrb na
hrázích rybníků, drobnými selskými lesíky, loukami a sady na obecních humnech.
Vegetace obecně neměla parkový, nýbrž přirozený charakter, její estetická
hodnota však byla vysoká, neboť dřeviny byly obvykle udržovány pravidelným
řezem a průklestem. V porovnání s dnešním stavem tehdejší zeleň a venkovská
veřejná prostranství podstatně více odrážela přírodní i etnografická specifika
jednotlivých regionů.
b) Pokud se uplatnila záměrná estetická funkce zeleně, pak zejména jako květinová výzdoba soukromých předzahrádek či popínavé rostliny na fasádách a loubích .Použití slunečnic, jiřin, mečíků, záhonových růží, slézů, nejrůznějších aster, chryzantém nebo četných druhů cibulovin však lze charakterizovat jako všeobecné.
c) V obcích
se nacházelo celkově více vodních prvků, jejich rozloha bývala také větší.
Vodní prvky měly přirozenější charakter, nebyly technicky upravovány
(betonovány, opevňovány kamenem, napřimovány či zatrubňovány). Břehy rybníků
byly členitější, obrostlé vrbami, puškvorcem a orobincem, toky byly širší,
někdy meandrující, s bohatým dřevinným doprovodem.Velmi opatrně a s citem je však potřeba postupovat při obnově zejména v obcích,
kde nebyl dlouhá léta povolen stavební rozvoj a kde se zachovala původní
struktura zeleně z období před socializací vesnice. Tyto obce nyní potřebují
najít cestu mezi zachováním původních hodnot a tradic a zohledněním současných
potřeb.
Chystají-li se v obci zásadní nebo i dílčí úpravy veřejných prostranství a
zeleně území, je potřeba vědět, které prvky byly a jsou pro obec a daný kraj
typické a sledovat, zda v navrhovaném řešení nechybí. Zejména jde o tradiční
použití vzrostlých stromů, pro obnovu obrazu obce je však přínosné jejich
původní a tradiční používání respektovat.
Vodní toky a plochy
Příjemné oživení do veřejných prostorů vždy přinesou vodní toky a vodní plochy.
Vhodnějším řešením než zatrubnění vodních toků, případně jejich zahloubení do
opevněných, často málo vzhledných koryt, tak oblíbené v nedávné minulosti, je vybudovat
několik stupňů, které vzhledově i zvukově zapojí tok spolu s navrženou
doprovodnou zelení do obrazu obce.
Zkráceno a upraveno z