Zbytky středověkých sídel v katastru

Nového Malína

První, již popsaná, ale zmizelá lokalita se nacházela na sever od kostela. Dosud patrným pozůstatkem určitého opevnění je zřetelný masivní oblouk až 4 m vysokého valu na severovýchodě, podél jehož vnější strany se uchovaly stopy zahýbajícího koryta 18-20m širokého příkopu. Podle mapy stabilního katastru z r. 1834 příkop k západu přecházel v úzký rybník. Val byl na tomto konci naopak rozvezen, ale jeho zřetelná stopa se ještě táhne zahradami k západu, kde se stáčel k jihu. Jeden rozměr plochy uzavřené valem je tak jasný, ale doložených 110 m přesahuje představu ofeudálním sídle. Druhý, který můžeme hypoteticky vymezit břehem potoka na jižní straně centra a na jihozápadě průběhem dosud dochované parcelace, je dokonce 150 m. Podklady pro datování výzkumy jsou velmi skromné a vedle ojedinělých pravěkých střepů pochází z centra Malína materiál pozdněhradištního charakteru (Melzer/Schulz 1993, 73), který s valem asi nesouvisel. Zdá se totiž, že jde o středověké opevnění samosprávné, možná původně hornické obce. Soudil tak již Březina (1932, 248) a prověření zjišťovacím výzkumem by jistě bylo prospěšné. Teprve k severní obrubě tohoto opevnění bylo zevnitř přiloženo původní tvrziště, pokud je tak můžeme nazvat. Jeho již v 19. století narušenou podobu nasypaného komolého jehlanu (mota - "Turmhügel") zachytil pouze H. Weinelt (1937, 42). Sestával z asi 5 m vysokého pahorku s přibližně čtvercovou horní plochou (cca 13 x 13 m), jenž do dnešní doby úplně zmizel. Vystupoval ze západního konce dochované části valu na parcele č. 20, oddělení nějakým příkopem nebylo podchyceno ani Weineltem. Stavení na evidentně uměle navršeném pahorku lze považovat za lehce opevněné obydlí fojta a později dočasně zástavního držitele či podílníka. Alespoň r. 1350 se uvádějí chlapci fojta Vikéře (Wykera), z nichž Rudolf je v letech 1379-1385 doložen jako markraběcí komoří (ZDO III, 478, IV, 670). V té době držel Rokytnici, kterou jeho syn Jan z Frankštátu r. 1397 zapsal Jindřichovi z Dambořic (ZDB VI, 522). Frankštát byl na konci 15. stol. stále zeměpanským zbožím. V r. 1391 je jmenován jako městečko a obdržel od Jošta právo odúmrti (CDB XII, č. 34) a jako takový byl pouze zastavován, než připadl k bludovskému zboží. Krátce před husitskými válkami se po Frankštátu píše Jan starší Kropáč a jeho stejnojmenný bratr Jan, kteří v letech 1418 a 1420 drželi Penčičky. Teprve r. 1464 potomek jednoho z nich, Adam z Frankštátu, Penčičky odprodal (ZDO IX, 262, 381; XI, 91). Vzhledem k tomu, že v r. 1397 se připomínají dva Rudolfovi synové stejného jména, je nepochybné, že měli podobné příjmení jako páni z Holštejna, s nimiž byli pravděpodobně spřízněni. Svědčí o tom zápisy z r. 1379 (ZDO III, 478-480), z nichž je nepochybné, že manželkou Rudolfa byla Klára z (Dlouhé) Loučky, téhož erbu poloutrojříčí jako páni ze Sovince a Holštejna (srov. Pilnáček 1930, 178). Rudolf jí věno zapisuje k rukám jejího strýce Adama z Loučky a Jana Kropáče z Holštejna ana Konici. Kropáč možná mohl být kmotrem Jana st., jenž tak mohl obdržet jeho přezdívku. Podle fojtské funkce Vykéře by bylo možno předpokládat, že rod byl neurozeného, nejspíš měšťanského původu. Omyl! Známe Rudolfův erb s kůlem (svislým pruhem) ve světlém štítě, který je obdobou např. původního znaku pozdějšího hraběcího rodu Mitrovských z Nemyšle a dalších českých rodů. Společný původ patrně mají s rodem z českých Radovesic, z něhož vzešli další markraběcí komorníci Myslibor ajeho bratr Maršík (srov. Baletka 1996). Navíc s nimi a s Petrem z Radovesic vstoupil Rudolf do majetkového spolku na Dětkovice (ZDO IV, 761). Co se týká osudů sídla v městečku, dá se předpokládat, že dokud Jan Kropáč z Frankštátu držel zástavu, na tvrzi ještě mohl sídlit. Je to však otázka, neboť r. 1398 od Jošta dostal Frankštát v rámci rabštejnského zboží zástavou Procek z Vildenberka a Bouzova (CDM XII, č. 469). Zdá se, že mu dlouho nezůstalo, neboť kvůli páchaným nepravostem ho před r. 1407 na jeho tvrzi Vranové Lhotě zajal Heralt z Kunštátu a na Bouzově (LC I, 207). Konce 15. stol. se sídlo ve Frankštátu jistě nedočkalo, naopak je pravděpodobné, že zaniklo již o dost dříve.
Počátky osídlení v centru obce lze vzhledem ke střední altitudě 340 m n.m. opravdu předpokládat na konci 12. nebo počátku 13. stol. Hornické sídliště z té doby těsně na úpatí kopců (Mühldorfel) předpokládají autoři nové publikace o obci (Frankštát 2000, 6). Osídlení však zřejmě bylo roztroušené a bez kostela, jenž na soupisu far z r. 1351, co připadly k nově vytvořenému litomyšlskému biskupství, chybí (CDM VIII, č. 80). Fojt Vykéř se tedy jeví iniciátorem intenzifikace a stabilizace osídlení v blízkosti města Šumperka a podle jména mohl též vysadit Vikýřovice, jež se připomínají až r. 1391.

Středověký hrádek Burgstein

Pokud bychom počátky existence fojtské tvrze předpokládali už před polovinou 14. stol., byla by výšinná lokalita zv. Burgstein v lese asi 2,5 km východně od kostela jistě starší. Její vznik lze směle dát do souvislosti s rozsáhlejší vlnou kolonizace krajiny a to nejpozději z doby okolo přelomu 13. a 14. stol. Identifikace a zaměření nepochybně středověkého hrádku v uvedené poloze je zjištěním důležitým, neboť se kolem něho stále objevovaly nejasnosti. Zmiňoval se sice o něm I. L. Červinka (1896, 16), ale vůbec se jím nezabývala odborná německá literatura meziválečného období. Červinkovu prezentaci Burgsteinu jako prehistorického hradiska oprávněně zavrhl F. Musil (1998, 27), ale na místě zřejmě nebyl a ani od tvůrců soupisové publikace z počátku osmdesátých let minulého století to nikdo ze zasvěcených osob neočekával (Spurný 1983, 67).
Lokalita se nachází na skalnatém výběžku od severu do malínské rokle v nadmořské výšce přibližně 620 m. (několik desítek metrů od mohyly.)
Na východě využila k obraně skalnatý zlom, na západě hřeben klesá svahem, jejž bylo nutno zabezpečit. Protože hrádek nevyužívá samotného konce výběžku, bylo zapotřebí příkop a val vytvarovat do oblouku a od severu, ze strany ohrožení příkop zdvojit. Poměrně rovná a zhruba pětiboká plošina je nejvíce 31 m dlouhá a 17 m široká a na jihu ji lemuje snížený stupeň. Za ním spadá přitesaná skalní stěna do 9 m širokého příkopu, jenž vznikl úpravou přirozené průrvy. Proto je zde přes 4 m hluboký. Příkop se stáčí kolem západní strany hrádku, kde je velmi mělký, neboť byl vytvořen pouze navršením nízkého valu. Na severu val mohutní, je podélně odstupněn a vymezuje rovněž 9 m široký příkop. Není zdaleka tak hluboký jako na jihu, protože zřejmě nevyužil přírodní rozsedlinu a museli ho lámat do skály. Před širokou partií valu, která přehrazuje přístupovou šíji, byl vyhlouben ještě další příkop, jenž se však vytrácí v západním svahu. Plocha obytného areálu není pročleněna stopami po zástavbě, která s velkou pravděpodobností nebyla zděná na maltu a vzhledem ke skalnatému podloží ani zahloubená. Povrchový průzkum tedy přinesl poznatek o reálném utváření sídla, jediný stručný popis totiž přinesla nová publikace o obci (Frankštát 2000, 7). Historické počátky klade soupisová kniha do doby působení Jiljího (Idíka - Spurný 1983, 67, v textu uveden jako Jiří!) ze Švábenic na Úsově. Jiljí jistě v šedesátých letech 13. stol. kolonizaci organizoval, ale je otázkou, zda hrádek nevznikl za jeho následovníka Hrabiše (12541296), jehož jméno patrně nalezlo odraz v názvu sousedního Hrabišína. Hrádek na Burgsteinu přitom mohl sloužit zajištění běžné kolonizace, ale i ochraně předpokládané těžby podobně jako třeba Edelštejn. Vzhledem k absenci písemných pramenů je reálné datovat život na lokalitě archeologicky, ale ke jménu zakladatele nálezy těžko promluví.