Krajina je obrazem lidí

Krajina je obrazem lidí, kteří ji obývají. Člověk vytváří určitý typ krajiny k obrazu svému, ale ta jej zpětně ovlivňuje a dotváří a vždy ovlivňuje jeho duši.

Naše krajina se v 90.letech 20.století začala prudce proměňovat. Jednak jsme její původní podobu začali v globalizovaném světě plném nadnárodních obchodních center a dálnic ztrácet, jednak jsme si uvědomili, že se něco děje i v nás samotných. Abychom poznali, kdo jsme, nemusíme chodit k psychoanalytikovi - stačí se podívat z okna. Je stále zřejmější nutnost chránit a rozvíjet krajinu kvůli ní samé, ale také kvůli sobě a vlastní duši. Jak o tom všem krásně píše RNDr. Václav Cílek, ředitel Geologického ústavu Akademi věd ČR, ve své knize "Krajiny vnitřní a vnější".

Krajina je u nás v posledních desetiletích neúměrně zastavována. Zabetonování krajiny lidskými sídly, skladišti, halami, parkovišti a podobně, nabývá nadměrné, bezútěšné a varovné podoby. Pro nás je - na rozdíl od gotického šlechtice či barokního velmože - obtížné uvažovat 50 - 100 let do budoucnosti. Ale určitá vodítka zde poskytuje zásada trvale udržitelného života a důraz kladený na ochranu vody, půdy a prostoru krajiny. Jinými slovy - jedná se o to, že "zastavovat" zemi donekonečna není možné, a že vzhledem k možnosti klimatických i sociálních změn je vhodné pamatovat na zadní vrátka, na rezervy, které krajina může poskytnout.

Nejrůznější ekologické organizace, ochranáři, památkáři i zemědělci si dnes celkovou ztrátu krajiny uvědomují a doslova bijí na poplach. Péče o půdu je zanedbávána, přicházíme o kvalitní ornou půdu, což v konečném důsledku přinese jen negativní a hořké dopady. Vidina rychlého zisku je krátkozraká, problémem je skutečnost, že tyto změny jsou vlastně nevratné. Ztrácíme krajinu nejen my, lidé, ale svým bezohledným chováním vůči přírodě jako celku, zhoršujeme nebo ničíme i životní podmínky živočichům a rostlinám. Ti všichni ale mají v přírodním cyklu svůj význam a jejich oslabením se zpětně opět zhorší hlavně situace nás, lidí.

Obáváme se povodní a zkušenost svědčí o tom, že náchylnost k povodním roste. A co je horší, že povodně budoucnosti mohou být větší než povodně minulosti. Krajina rychle odvádí vodu. Přibývá vybetonovaných ploch, asfaltové silnice se stále častěji stávají rizikovými povodňovými koryty. Ani v lese se voda nevsakuje tak dobře, jak by měla. A kupodivu ani pole nevsáknou tolik vody, kolik by člověk čekal. V zemědělské krajině přineslo mnohaleté intenzívní používání pesticidů, herbicidů a umělých hnojiv negativní dopad na půdní živočichy. Ti jsou ale pro udržování kypré kvalitní půdy nesmírně důležití. Měření ukazují, že značná část srážek se do půdy vsakuje např. právě žížalími dírami.

Náprava není jednoduchá a asi ani zcela možná. Krajinu jsme dlouho proměňovali k vlastní škodě, teď je třeba ji postupně měnit k užitku. Řešení není nutné nijak dlouze hledat. Chce to jen umožnit vodě vsáknout se tam, kde spadla. Chce to více terasových polí, remízků či vsakovacích průlehů, sázení listnatých stromů, nepokrývat další plochy půdy betonem, tvořit pestřejší mozaiku krajiny. Skácí-li se strom, je zapotřebí provést náhradní výsadbu na určených místech a nestačí jen strom zasadit, ale je třeba věnovat mu i povýsadbovou péči ( zálivku, zábranu, výchovný řez) alespoň po období 5 let. Nový stromek totiž v ideálním případě dosáhne funkcí vzrostlého stromu až za řadu let. Jinak stavěním přehrad, suchých poldrů a podobně řešíme již jen následky.

Nejsme již ti moudří a přemýšliví hospodáři krajiny, kteří si dobře uvědomovali její hodnotu, uměli s ní zacházet a ona jim to štědře vracela. Ale učme se, začněme opět jimi být, učme se laskavé péči o krajinu a půdu, dříve než bude skutečně pozdě.

Nový Malín, leden 2012 MUDr. Zuzana Čajková